Díl pátý

Vařit či nevařit, aneb jak se ze mě stává žena sytící.

Než jsem poznala Akademii, trpěla jsem ve skrytu duše tím, že neumím nic opravdového. Možná jsem na sebe zbytečně moc přísná, ale když už se v tom shodly i četné osobnostní testy, tak jsem tomu uvěřila celkem snadno. Prostě nevyhraněná a basta fidli. 


Proplouvala jsem si mezi tématy, která mě zajímají, a zobala od každého trošku s tím, že se souvislosti nakonec samy slijí do jednoho soutoku životního poslání. Tahle vyčkávací taktika mi však dlouho nepřinášela pražádné uspokojení. Nepřipadala jsem si ničím přínosná. Avšak ta touha po smysluplné dovednosti ve mně potichu klíčila a až poslední dobou se plna síly, zdá se, prodírá navenek.

Zapovězené království

Překvapivě jsem totiž zjistila, že nemám obě ruce levé, ale že dokáží docela dobré věci. No jo, ale že tím místem, kde je uplatním, bude kuchyň, to by mě tedy vůbec nenapadlo. Kuchyň u nás v rodině byla totiž vždycky výsostným územím mamky a ještě dříve naší babičky starý. Prababička byla žena činu, od rozbřesku na nohou, co se u plotny uměla otáčet jako maková panenka. Když nad tím tak přemýšlím, bylo vlastně jejím životním posláním neustále někoho krmit. Ráno začala u krav, před polednem skočila na kolo a mazala na druhou směnu, aby si vyhrnula rukávy... A když se po poledni děti vrátily ze školy, už se jim od zápraží z té vůně sbíhaly sliny. Se stejným tempem a chutí vařila až do osmdesáti a apetit ji, stejně jako veselá nálada, ani poté až do smrti neopustil.

Předání vařečky

Není se co divit, že mamka, která byla babičce vždycky po boku, tu pomyslnou štafetu starosti o naše plná bříška samozřejmě přejala. Jen mně bylo brzy jasné, že jestli po někom vážně nejsem, tak jsou to právě ony dvě. Jejich překypující energii se totiž nemůžu rovnat a tak jsem se jim fušovat do řemesla radši ani moc nezkoušela. Odvahy jsem si dodala až nedávno díky nadšení, které ve mně na kurzech vaření probudily holky z Akademie léčivé výživy. Postupně jsem naše domácí kuchařské umění začala reformovat, aby zůstalo i nadále chutné, ale navíc v souladu s tím, co všichni potřebujeme, k udržení stálého zdraví.

Pro jiskřivý pohled

Náhle jsem pochopila, co na té práci, po níž se ani nenaději a už není vidět, je tak mocným zadostiučiněním. Sice se můj pořádkumilovný muž jen těžce smiřuje s tím, že po mém řádění připomíná kuchyň spíš laboratoř po výbuchu, ale když pak všechny ty barevné a voňavé pokusy on, moje rodina i kolegové v práci s jiskřivým pohledem oceňují, jsem šťastná.

Šetrná hospodyňka, co pro pírko i přes plot skočí

Ano, i kolegové v práci. Tahle role je pro mě teď zbrusu nová. V Tierra Verde si totiž sami vaříme, což mě neobyčejně obohacuje a s radostí pozoruji, jak to společné stolování lidi propojuje. Jednou týdně přijde řada i na moje menu. Nezastírám, že uvařit vegetariánsky pro deset lidí různých chutí a preferencí je docela výzva, ale vyzbrojena báječnými recepty z ALV mi to jde, až na to strouhání a krájení, vskutku hravě. A tak, ač bych to do sebe nikdy neřekla, se toho zatím zhošťuji s vervou. Můžu se pochlubit, že všem chutnaly řepové a kernottové karbanátky s červeným zelím a celerovým pyré, adzuki s hlívou a zeleninou nebo drožďová polévka. Protože má ale zdravé mlsání vždycky trochu navrch, velký úspěch měl i jahodový chia pudink s kokosovými hoblinkami.

V moři možností

Teď už vím, že tím tajemným místem, kde se dá cestovat časoprostorem, není televizní hvězdná brána, nýbrž každá kuchyň. Kdykoliv se mi zachce, můžu se díky vůni kváskového chleba ocitnout v době našich praprababiček anebo se od tradice klidně odpoutat a nahlédnout pod pokličku Indům, Japoncům či Toltékům.

Doslova o život

Čas od času se ale stane, že se v kuchyni strhne opravdové drama. Naposledy se z pohodové atmosféry dostal do úzkých můj oddaný svěřenec kvásek, kterého jsem nechala v lednici v domnění, že si tam pohodlně odpočine, zatímco budu na pár dní mimo domov. Jak jsem však po příjezdu zjistila, jeho dovolená se, namísto odpočinku, změnila v boj o přežití. Chudák v lednici málem umrzl. Než abych zjišťovala, co se stalo, ihned jsem zahájila oživování. A bylo to o fous. Že je dotčený, mi dával patřičně najevo skoro dva dny. Pak si dal přece říct a k mé radosti se zase spokojeně rozběhl. Byly z něj výborné buchty, kterým už pro jejich vydatnost doma neřekneme jinak než "chlebuchty", ale hlavně dokonale vláčný velikonoční mazanec.

Tak teď nezbývá než o semínko mé lásky k vaření dál pečovat a trpělivě vyčkat, co z něj vyroste.

Autorka: Veronika Kopecká, absolventka Akademie léčivé výživy