Díl šestý

Démonům v naší hlavě je třeba čelit, aneb jak jsem se vypořádala s fóbií z nedokonalosti.

"Tak co Maru, už vaříš?" ptám se své spolužačky z Akademie. "Mrkvovou pomazánku, co jsme se naučili na podzimním kurzu. Mixuju si ji teď každý den, je úžasná," odpovídá rozzářeně Maruška. Snad mi odpustí, když na ni prásknu, že nerada vaří. Umí prý akorát vajíčka. 

Na první lekci praktického vaření se k tomu přede všemi přiznala. Do krájecích a míchacích procesů se zapojovala jen váhavě a čas od času si sedla do rohu místnosti a čilý mumraj kolem prkýnek a hrnců jen tiše pozorovala. Proč se zapsala do školy vaření?

Někdy se nás osud neptá.

Maruška dostala studium jako dárek od své kamarádky (mimochodem spoluzakladatelky Akademie), která nejspíš tuší, že s některými fobiemi se vyplatí bojovat. "První lekce byla utrpení, to jste asi všichni poznali," svěřila se mi Maruška. "Po druhé lekci jsem se smířila s tím, že ze mě holt hospodyňka nikdy nebude a že na tom vlastně není nic špatnýho. Třetí lekci jsem si užila."

A já mám před očima Marušku, jak se s dětskou radostí seznamuje s válečkem, mixuje hruškový rozvar, krájí mrkev a mele mouku na mlýnku. "Mlynáři byli šamani, posílali zprávy po vodě, to jsou ti vodníci...," povídá Maruška a s neskrývaným zápalem sype ječmen do mlýnku. S Maruškou vařit je prostě legrace.

Věřím, že každý si sem na Zemi přišel pro něco jiného. A společenské škatulky jsou výhodné pro společnost (jestli vůbec), jednotlivci ale štěstí nepřináší. Já pro změnu od malička byla perfektní hospodyňka, už v pěti letech jsem poučovala maminku o tom, jak má správně vytírat podlahu, a v sedmnácti radila, jak ochutit rajskou, mazat pomazánku na jednohubky nebo uválet knedlík...

Matko, tak to stojí v receptu, tak to bude správně!

Já se vždycky držela receptů, protože mám ráda, když se věci dělají pořádně. Co nebylo dokonalé, nebylo pro mě dost dobré. Jenomže perfekcionismus vyčerpává a experimentům, tedy ani pokroku, nepřeje.

A tak jsem se poslušně držela návodů v kuchařkách a výsledky srovnávala s obrázky, do obchodů chodila s lístečky a suroviny nakupovala podle receptů, nikdy podle čerstvosti (protože co z toho uvařím?). Podle receptů vše pečlivě odměřovala, vážila... Jako bych v hlavě měla úhledně uspořádané škatulky, které jsem ze strachu, abych něco nepokazila, jen v nouzi ("když nemáte rajčata, dejte tam rajčatové pyré") minimálně přerovnala. Moje výtvory byly dokonalé, ale repertoár jídel dost omezený. A vaření plné úzkosti, strachu, že něco pokazím.

Velký třesk přišel s praktickými kurzy vaření v Akademii léčivé výživy. A já za poslední tři čtvrtě roku pochopila, že...

Strach je špatný kuchař.

Vaření ve skupině mi rozšířilo obzory, dodalo inspiraci a odvahu zaběhlé škatulky začít přerovnávat. "Když to šlo tam, půjde to i doma," dodávala jsem si odvahu po každém kurzu a pouštěla se dál a dál na neprobádanou půdu. Občas se něco nepovedlo: kváskové muffiny tvrdé jak šutr (Au!), chleba se neupekl, protože byl moc mokrý, v řepném kvasu se zabydlela konkurenční plíseň (totiž zplesnivěl), pražená dýňová semínka jsem spálila v troubě...

A světe div se, život šel dál.

S těmi neúspěchy paradoxně mizel i strach, že něco pokazím a chyby (Pozor! Nejde o Boží trest za lidskou nedokonalost, ale cenný učební materiál.) vítám jako pomocníky, kteří mě posouvají vpřed na mé cestě. Repertoár mých jídel nemá hranic a moje rodina a kamarádi se nestačí divit. "Co ta Verča zase uvařila?" Z mého vaření se stalo dobrodružství pokaždé s jiným koncem a z kuchyně laboratoř, ze které se linou překvapivé vůně a chutě.

A odměna?

Jak jsem si pustila fantazii na špacír, mizely z mého jídelníčku běžné nudné a ne zrovna dvakrát zdravé suroviny: rafinovaný řepkový olej nahradilo přepuštěné máslo, bílá pšeničná mouka ustoupila celozrnným variantám, ty poslední zbytky cukru, co jsem ještě sypala do koláčů a buchet, zastoupily slady a sirupy, mléčné výrobky se poroučely experimentům s obilnými a ořechovými mléky a sýrům z kešu. Místo chipsů chroupám dýňová a slunečnicová semínka s umeoctem. Mořské řasy už nejsou jen dekorace v koutě a misa už se nebojím, dávám ho do polívek.

Je toho mnohem víc, co jsem změnila a stále mám co objevovat. Recepty beru jako návody, raději dám na intuici. Stejně je výsledek pokaždé jiný, jedinečný, prostě váš - ať už jste kuchařka začátečnice nebo "dokonalá" hospodyňka.

Tak hrncům zdar!

Autorka: Veronika Veselá, absolventka Akademie léčivé výživy