Březen - úklid okolo kamen i v srdci a mysli

06.03.2018

Měsíc, kdy se to venku začíná měnit k lepšímu. Byla by škoda to propásnout. Ale pozor, vzepřít se radám odvěké pranostiky, opustit teplo za kamny a vyrazit ven, aby se stal svědkem jarních hnutí a pnutí, může jen jedinec odolný, tedy ve všem všudy harmonizovaný. Tak než vyrazíte, udělejte důkladný jarní úklid nejen okolo kamen, ale také ve svém srdci, mysli a především ve svém svědomí.

Březen - za kamna vlezem. No to dá přece rozum, stačí jeden pohled z okna. Teploměru se často nechce ani k nule, a i když sluníčko předjarně svítí a mírně hřeje, z tepla ven příliš neláká. Jenomže hned druhý pohled zachytí sněženky vesele zvonící zpod sněhu, na místech bez sněhové pokrývky už jarně žlutě září hlaváčky a petrklíče a ucho zachytí, že ptáci začínají cvrlikat o sto šest. Že bychom pomalu přece jenom vylezli?

Ono to s tím březnem ani pobytem za kamny není až tak jednoznačné. Třetí měsíc v roce přináší rozhodně první citelný pohyb v přírodě. Ovšem nejen v podobě klíčících rostlin a nalévajících se pupenů. Předjaří je také dobou bouřek (dá se tak přeložit i původně keltský název měsíce) a větrů, že se před těmi musíme dobře chránit, učí i tradiční taoistický systém. Vítr totiž umí rozvířit kde co a my bychom mohli třeba onemocnět.

Vítr je ovšem zároveň živlem zprostředkujícím změny a harmonizujícím oba protiklady - oheň a vodu. V tomto smyslu také umožňuje vznik života. Přestože jsou dnes jarní chřipkové epidemie považovány za v jistém smyslu přírodní zákonitost, ukazují právě na disharmonii, nerovnováhu. Nejvíce postihují lidi oslabené, vyčerpané, nepřipravené a ty, kdo v tom svém jarním rozmachu něco přeženou.

JARNÍ TOUHA PO ZMĚNÁCH

To stejné ovšem platí i pro jarní neklid a nemoci spíše duševní povahy. Pokud nás přepadne jarní touha začít věci měnit, dělat svobodně a po svém, musíme si dát pozor, abychom ani to nepřehnali, a pořádně si rozmyslet, zda jsme dobře připraveni. Jestlipak jsme důkladně využili zimní nečinnosti a nechali svá semínka opravdu dozrát, aby z nich poté, co je s jarní touhou po novém zasadíme, vyrostly dobré a životu prospívající plody?

Tak je možno rozumět dalšímu z významů výše uvedené lidové pranostiky, která nám radí zalézt ještě za kamna. Nejen aby nás snad neofouklo, ale i proto, abychom si v klidu promysleli své další kroky. A abychom pod hlasitými zvuky jarních větrů zaslechli tichounký šepot své vlastní duše, která dobře ví, jak jsme na tom a co by pro nás bylo nejlepší. Nelžu já tady náhodou sám sobě?

Člověk někdy s překvapením sleduje, jaké následky si tím, co dříve udělal, v podobě životních situací pro sebe připravil. Tak to přece nemělo být, tohle jsem nechtěl! Naštěstí není možnost nápravy (skoro) nikdy úplně uzavřena. Tak honem, honem, šup za kamna a podívat se pěkně na sebe. Dokážeme-li odhalit, co je třeba udělat, jsme na nejlepší cestě ke zdraví tělesnému i duševnímu.

Přesně k tomu konec konců sloužilo celé dlouhé postní období do Velikonoc, které byly za dob předkřesťanských oslavou jarní rovnodennosti. On i ten vnější úklid pouze odráží děje odehrávající se uvnitř. Těžko může přijít něco krásného a nového, když budeme mít život zaneřáděný vlastními nepromyšlenými a nedospělými činy nebo dům nasbíraný harampádím a pavučinami. Tak se pojďme od těch kamen dobře porozhlédnout, ať víme, kde a s čím začít. Dříve se tomu říkalo pokání.

PŮST JAKO DŮSLEDEK TENČÍCÍCH SE ZÁSOB

Půst je vlastně projevem přirozených změn v kole roku, kdy už pomalu žádné zásoby nezbývají a pokud ještě někde visí kousek uzeného, nechává se na Velikonoce, v bohatších krajích až na první sklizeň, kdy se bude opravdu hodit, protože nebude čas na vaření. V postní době se jí především obiloviny a luštěniny, obvykle ve formě hustých polévek nebo kaší, obohacené o nakládanou zeleninu a později i první byliny, jak to známe především z velikonoční nádivky.

Stravu zpestřují naklíčená semínka, asi nejznámější je staročeská pučálka z naklíčeného hrachu. Přestává se mastit sádlem, které ustoupí rostlinným olejům. V našich krajích jsou to nejčastěji oleje konopný, lněný, makový, bukvicový nebo ze švestkových jader. Z přísných pravidel ale existují výjimky v podobě nedělí, které se do postní doby nepočítají.

Do března nám letos spadá kýchavá neděle (4.), která v sobě nese symboliku odvrácení moru - rozuměj nemocí. 11. března se můžeme družit nebo si jít říct o nevěstu, protože společenství a partnerství je důležité pro šťastné prožití života i jeho udržení, 18. března si o smrtné neděli třeba vyneseme smrtku a vzpomeneme na vlastní smrtelnost, na květnou neděli 25. už by nám mělo kvést dostatek květů a my se můžeme radovat z jara, které mezitím nastane i astronomicky.

PRVNÍ MĚSÍC ROKU

Březen býval v dřívějších dobách prvním měsícem roku, proto se třeba září v mnoha jazycích jmenuje "september", což znamená sedmý měsíc. Za počátek považovali probouzející se přírodu i naši slovanští předkové a třetí měsíc o tuto svou výsadu v některých krajích přišel v 8., v jiných až v 16. století. Symbolem nového počátku býval pro Slovany zejména návrat ptáků ze zimovišť, jemnou odezvu této velké slavnosti nacházíme v pozdějších svatořehořských tradicích.

Březen je také měsícem se zřejmou snahou o nastolení harmonie věcí v podobě uctění obou pólů života - mužského i ženského. Za personifikaci keltského Boha-stvořitele se považuje dodnes celosvětově oblíbený sv. Patrik (17. 3.) s jeho typicky zelenou barvou, symbolem života, přírody, plodivé síly. U nás se mu mírně podobá jeden z patronů českých zemí, svatý Josef (19. 3.). Křesťané holt tomu tajuplnému a nespoutanému bohu přírody museli přidat atributy poctivé práce, péče o rodinu a ochrany lidí vůbec. 20. březen nám svou rovnodenností rovnost a harmonii potvrzuje, i když velikonoční tradice jsou zřejmou oslavou Bohyně dávající plodnost zemi.

Spojením mužského a ženského principu v okamžik jarní rovnodennosti dochází k zasazení semínka, které o devět měsíců později na zimní slunovrat vydá svůj posvátný plod - nové světlo.

Toto spojení je třeba dobře připravit, poskytnout mu veškerou podporu a náležitě je oslavit.

Na Škaredou středu 28. března si zahrkáme k odehnání všech podvodníků a lhářů, na Zelený čtvrtek 29. března si dopřejeme k obědu špenát nebo si aspoň večer zajdeme na, v poslední době módní, zelené pivo. Mimochodem, chutná skvěle, vůbec ne "zeleně". Na Velký pátek se sice postíme, ale nezapomeneme si napéct obřadního pečiva, zejména mazanečků, které poslouží jako všelék po celý následující rok. A svým kulatým tvarem i rovnoramenným křížem symbolizují Slunce. Když budeme pozorní, určitě najdeme i nějaký ten poklad. Alespoň ve svém nitru.

Na Bílou sobotu 31. března nás letos navíc čeká úplněk a měsíc, jako velký zdůrazňovač nezpracovaných emocí, se nás ještě jednou zeptá, zda v nás nezbylo něco v nerovnováze, nějaký nedostatek ochoty spolupracovat s ostatními, se životem. Doufejme, že ne, protože Bílá sobota slouží k přípravě následujícího velkého svátku vracejícího se světla - Velikonoční neděle. Tak ať pro nás jidášky nepředstavují ten provaz oběšence příliš obrazně!

Zapálíme si obřadní oheň a zbytek dne můžeme věnovat malování magických symbolů na vajíčka vyvedená v rituální barvě života a slunce - červené. Mimochodem, věděli jste, že nejstarší takto ozdobené vejce pochází z nálezu na pohřebišti ve Velkých Hostěrádkách na Břeclavsku? Vejce se také nosila v polích po celou dobu jarní orby a spolu s popelem z pálení zimy vhazovala do poslední brázdy jako jeden z rituálů zajištění plodnosti.

Nejsilnější je samozřejmě podpora vnitřní, uvědomění si koloběhu věci, vlastní pozice v něm, prožitek vděčnosti a tichého jemného úžasu nad posvátností života. V lednu jsme se přece ohlédli, v únoru zalitovali a očistili, v březnu se kajeme a napravovujeme nebo připravujeme nápravu všeho, co se dá, teď ještě omladit se a otevřít budoucnosti, třeba pomocí petrklíče. Ale to už si necháme na duben.

Autorka: Eva Leňová