Nový rok - nový začátek

02.01.2017

Nové začátky máme rádi. Rádi je chystáme, slavíme - a také oznamujeme. Nový začátek totiž znamená, že za sebou zanecháváme vše staré, nepotřebné, to, co nás nešlechtí, netěší, na co nejsme hrdi. A pouštíme se do dalších kroků jinak, lépe, radostněji. Nejspíš i proto bývají silvestrovské oslavy tak často vydatné, hlučné, přes míru. Protože od zítřka, od zítřka už to bude jinak!

Aby pro nás byl nový začátek opravdovou změnou k lepšímu, musíme ovšem udělat několik drobností. Prvně bude dobré poznat, uvidět to, co nám již neslouží, a pak to bude chtít záležitosti minulosti uzavřít, odložit a nechat být. A tady už se dostáváme k té bolestnější části celého procesu: nezbude, než se poučit z vlastních chyb a stát se moudřejšími. Příležitostí jsme k tomu koncem roku dostali jistě dostatek.

Celý adventní čas není ničím jiným, než dobou, která nás svou náladou a zaměřením postrkuje, abychom si uklidili nejen doma, ale hlavně v sobě. Máme se ztišit, zastavit, nahlédnout do vlastního nitra a pouvažovat nad životem, situací, sami nad sebou. Protože každá změna musí vycházet z nitra a začínat od nás samotných - jak již mnozí z nás při pokusech o změnu vlastních rodičů, partnera nebo o výchovu dětí jistě mnohokrát poznali.

Jediné, co opravdu změnit můžeme, jsme my samotní a náš přístup k věcem. 

Pro začátek třeba k jídlu. Nápad s šestitýdenním (nebo v mírnější podobě čtyřtýdenním) půstem před Vánoci není zas tak špatný, co říkáte? Nejde o žádné hladovění, jen o uvážlivější přístup k tomu, co jíme. Přes Vánoce a Nový rok si naopak můžeme dopřát, jinak by to snad ani nešlo, je to doba tradičních zabíjaček, hostin a rodinných sešlostí. A také vhodná doba pro darování dárků.

Dárky ve své rituální podobě totiž přivolávají hojnost a slouží jako ochrana proti nouzi a nedostatku nejen pro obdarovaného, ale i pro toho, kdo je daruje. Což potvrzuje i nejnovější věda, protože dle jejích zjištění už samotná myšlenka na vlastní šlechetnost způsobuje, že mozek vylučuje dopamin jako prekurzor hormonů štěstí. No není to krásné - dárky si zajišťujeme lepší život i zdraví.

Na zdraví je také třeba řádně připít při oslavách Nového roku. Naši předkové totiž pili, aby se příští rok urodilo, dobytek nestrádal a mezi lidmi nevznikaly rozbroje. Nejspíš si za dvanáct dní, kdy se Slunce před koncem roku zastavilo a darovalo nám tak dostatek času, stihli vyříkat a urovnat vše, co bylo třeba, a pak už to jen utvrdili kapičkou dobrého moku. Tedy raději kádí - na rituálních úkonech není radno šetřit.

Nový rok je dnem Matky Země jako dárkyně života, v křesťanské tradici představované Matkou Boží. Možná ani netušíme, že téměř povinné posilvestrovské vycházky do přírody, abychom si vyvětrali hlavu, jsou vlastně pradávnou tradicí pozdravu Velké Matce. O něco lépe si pamatujeme, že na dostatek peněz se prvního jí čočková polévka, a aby neulétlo štěstí, nejí se drůbež. A na ochranu úrody zasadit na kraj pole ozdobený proutek.

Aby na nás ty změny do nového nebyly zas tak hrr, poskytuje nám křesťanská i předkřesťanská tradice přece jen nějakou dobu k přechodu. Ochránce vchodů, začátků a konců, bůh Janus, hledí svými dvěma tvářemi ještě dozadu i dopředu. Nejspíš proto, abychom i my mohli přešlápnout, rozmyslet se a před vykročením k novému vzdát úctu starému.

Jako ti tři králové, kteří se šestého ledna přišli poklonit novému světlu, novému děťátku, a přinesli mu dary nejen hmotné, ale hlavně v podobě svého vědění. Na cestu se jich vydalo sedm, došli tři. Je to někdy potíž. 

Nezbývá, než doufat, že ve všem, co jsme doposud prožili, najdeme alespoň tři zrnka moudrosti, která si chceme vzít s sebou, alespoň tři dobré vnitřní rádce, na něž se budeme moci do budoucna spolehnout.

Hlavně v nadcházejícím období masopustu, kdy se dříve dojídaly poslední zbytky z předchozího roku a radostné loučení se starou zimou probíhalo až do začátku dlouhého předjarního postního období. V této souvislosti je zajímavé, že sedmý leden je svátkem vody. Voda jako dokonalé rozpouštědlo a pročišťovadlo od všeho usazeného, starého, ztvrdlého a blokujícího se ten den pije, se solí podává dobytku, kropí se jí domy, stáje i sady a pole.

Možná nám má svátek připomenout, že za chvíli končí doba vody - zima - a tak je nejvyšší čas se postarat o své ledviny, orgán, který jako voda zachovává vše podstatné, skladuje naši sílu fyzickou i sílu vůle. A těch obou nám bude určitě třeba, chceme-li provést své zamýšlené změny. Nebo se jen s chutí a smysluplně zakousnout do nového roku, jarních prací, života.

Krom vody tedy ledvinám dopřejme dostatek tepla a odpočinku dokud můžeme, čekají nás fabiánské mrazy, poslední záchvěvy zimy předávající na Hromnice svou hromovládnou berlu jaru. A to se nedá nic dělat, než si pěkně zalézt a třeba něco dobrého uvařit. Dlouho tažený vývar, hustou fazolovou polévku, nějaké to zvěřinové nebo klidně třeba jen dýňové ragú se spoustou kořenové zeleniny. Něco co zahřeje, dodá sílu, skvěle chutná a nasytí.

Jako teplá ranní pohanková kaše nebo dopolední kompot dochucený zimním kořením. Skvělé totiž je, že koření typické pro zimní dny - hřebíček, skořice, vanilka, pepř, jalovčinky, anýz, zázvor - nahradí v těchto dnech pohyb, protože nás rozhýbávají zevnitř. Že se k mlsání nebo na posypání pečených dobrot hodí různé oříšky a semínka snad ani není třeba zmiňovat.

Naši předkové věděli, že v zimě je třeba dostatek tuku, proto nám po nich zbylo tolik dobrot z masopustních zabíjaček, které ovšem představovaly zároveň obřadní ukončování zimy. Krom klobásek, slaniny, jitrnic, jelit, pečení a omáček patří do masopustního jídelníčku i koblihy, obvykle smažené na másle nebo i bukvicovém oleji, které také měly svůj rituální aspekt - vynášely se do polí jako obětina za nadcházející úrodu.

21. ledna se nám pak ve stromech hne první míza a 25. se Pavel symbolicky obrátí ke Kristu - světlu. A to už jen vyhlížíme to příslovečné první zahřmění přinášející nejen hodinu navíc, ale hlavně ono toužebně očekávané, chystané a oslavované NOVÉ. Snad se z nás po Pavlově vzoru po obrácení na pravou víru dobré a kvalitní stravy přinášející dlouhověkost nestanou fanatičtí pronásledovatelé každého a všeho, kdo věří něčemu jinému (jí něco jiného), než my.

A aby ta naše změna byla změnou k lepšímu životu a větší harmonii, moudrosti, vyrovnanosti, lásce... pomůže nám několik pečlivě vybraných dobrých rad zkušených psychologů, koučů, terapeutů a velkých učitelů:

  • na nový začátek není nikdy pozdě (ale do konce ledna by to už chtělo),
  • chce to postavit se na vlastní nohy a převzít vlastní zodpovědnost (howgh),
  • je třeba si důkladně promyslet, jak má náš nový život vypadat, co z toho stávajícího chceme zachovat, a co už dělat nechceme (díky za advent a Vánoce),
  • je dobré si zjistit, jestli změnu zvládneme sami nebo budeme potřebovat pomoc okolí (abychom sami sebe nepřekvapili),
  • je důležité si stanovit priority (na rozhodnosti dodá čaj z kopřivy - posiluje ledviny),
  • určíme si nejprve nejjednodušší cíl a tím začneme (nesmíme se hned odradit, že),
  • změny je třeba dobře načasovat a stanovit si od kdy hodláme začít (jinak hrozí, že to odložíme ze svatého Jindry na svatého Jindy),
  • je třeba myslet pozitivně (ano, ano, jaro je za dveřmi, už se nám hlásí játra),
  • důležité je dělat hlavně to, co nám jde a přináší nejvíc radosti (radost posiluje srdce),
  • ovšem chce to disciplínu, vytrvalost a odhodlání (přispět musí každý orgán),
  • a hlavně musíme něco dělat.

Jinak nebudeme mít o čem přemýšlet, co zanechávat za sebou, s čím pokračovat do budoucna a co měnit. A protože změna je jedinou konstantou ve vesmíru, nebudeme vlastně součástí proudu života a to jistě nechceme. Tak šup, šup, máme tu přece nový rok. Rok 2017.

Autor: Eva Leňová