Přestat jíst maso je otázkou přežití

07.04.2018

Rozhovor s Billem Tarou, lektorem a průkopníkem makrobiotiky

Makrobiotickou stravou si ve svých čtyřiadvaceti letech vyléčil žaludeční vředy. Tehdejší lékaře šokoval a u své diety už zůstal. "Je třeba začít jídlo vybírat rozumem, ne emocemi," nabádá průkopník makrobiotického hnutí Bill Tara. Abychom podle něj jako lidstvo přežili, musíme přestat využívat zvířata a přejít na rostlinnou stravu.

Jak jste se dostal k makrobiotice?

V šedesátých letech na počátcích hippie hnutí v San Franciscu jsem byl součástí divadelní skupiny, kterou jsem režíroval. S mým společníkem jsme dělali osvětlení na rokových koncertech. Měl astma a jednoho dne se vrátil domů s knihou Tao te ťing v ruce se slovy: 'Vyléčím svoje astma změnou stravy.'

To musela být revoluční slova na tu dobu.

Mě v tu chvíli přišla komická. Ale říkal jsem si, proč ne. Jdu do toho s tebou. Jen pro tu srandu. Tehdy jsem měl zdravotní problémy, o kterých jsem ani netušil, že souvisí s výživou.

Jakého druhu?

Trápily mě velmi vážné žaludeční vředy a hrozilo, že mi lékaři budou muset část žaludku vyoperovat, protože žádná dostupná léčba nepomáhala. Po několika týdnech změny stravování jsem přestal cítit bolest. Dva měsíce na to jsem si nechal v nemocnici udělat nové testy. A ty ukázaly, že vředy zcela zmizely. Lékařka z toho byla nadšená a uvítala mě slovy: 'Tak léky zabraly.' Já jí na to odvětil, že léky neberu už dlouhou dobu, protože mi nepomáhaly, ale zkusil jsem něco jiného... A ukázal jsem jí papír, na který jsem si sepsal svůj jídelníček. Ten byl úplně jiný ve srovnání s tím, co mi doporučovala ona. Její dieta byla naprosto příšerná: želatina, studené mléko, mléčné výrobky... Velmi se rozčílila, protože jsem nenásledoval jejích pokynů. Přestože objektivně jsem se vyléčil. A to mě velmi inspirovalo. Nemyslím, že bych zůstal u makrobiotiky nebo hnutí za přírodní stravování do té míry. Ale její reakce mě velmi zasáhla. Říkal jsem si: 'Co to k čertu bylo? Myslel jsem, že bude mít radost.' Byl jsem tehdy naivní.

Kolik vám bylo?

Dvacet čtyři. V té době jsem neměl žádný zájem o výživu nebo biochemii, vědu, cokoliv podobného. Po této příhodě jsem se vydal do Bostonu vyhledat makrobiotického učitele Michio Kushi. A spolu s dalšími šesti členy divadelního souboru jsme se přidali k makrobiotickému hnutí.

Jako jeden z prvních jste dovážel organické potraviny do Ameriky.

Důvod, proč jsme založili distribuční společnost, byl ryze pragmatický. Organické jídlo v té době zkrátka nebylo k mání. Takže jsme museli jít, a sehnat ho. Nikdo z nás nebyl podnikatel. Většina mích partnerů byli divadelníci, umělci a také aktivisté za lidská práva, účastníci protiválečného hnutí. Jedno jsme měli společné - měnili jsme svoje stravovací zvyky a většina z nás byli makrobiotici.

Jaký posun od té doby zaznamenal trh s organickými potravinami? Lepší dostupnost...

Rozhodně. A to má své světlé i stinné stránky. V šedesátých a sedmdesátých letech za hnutím za přirozené potraviny stáli nadšenci. Na konci sedmdesátých let do toho vstoupil byznys a výrobci bio produktů začali kopírovat konvenční jídlo. Když jsme s makrobiotikou začínali, naše vize byla, že všichni budou mít možnost jíst opravdu dobrou stravu srovnatelnou s kvalitou potravin v zemích třetího světa: obiloviny, luštěniny, zeleninu, trochu bylin... zkrátka jednoduchý jídelníček. Jenže pak bio začalo napodobovat zboží v supermarketech a na pultech se objevily pamlsky, mléčné produkty a maso. A to si myslím, že je chyba.

Maso ani mléčné výrobky ve vašem jídelníčku neměly místo?

Neměly a nadále nemají. Souvisí to s dvěma tématy - jedno je zdravotní a druhé eticko-ekologické. Etická otázka je zcela jednoduchá: rok co rok zabíjíme miliardy zvířat. A my je nepotřebujeme. Zvířecí říše je plná cítících bytostí, které zažívají pocity strachu, mají vědomí. Další otázka se týká životního prostředí. 

Zabíjíme planetu a nemůžeme v tom pokračovat. Největší kácení tropických lesů momentálně probíhá v důsledku získání ploch pro pěstování krmiv pro hospodářská zvířata. Živočišná produkce znečišťuje vodu i vzduch. 

Za posledních padesát let se život v oceánech zredukoval na polovinu. Jsme v koloběhu, který musíme zastavit.

A není možné ho zastavovat pozvolně. Co třeba kvalitní maso jednou týdně?

Tenhle koloběh nezastavíte pozvolně. To je nemožné. Vím, že mnoha lidem se to nelíbí. Už padesát let lidem radím, aby přestali jíst mléčné výrobky a maso. A je zajímavé, kolik emocionálního odporu tahle otázka budí.

Nestačí prostě živočišné produkty omezit na kvalitní bio produkty jednou týdně?

Jaký význam by to mělo?

Snížila by se produkce.

To nesníží produkci. Produkce hovězího na západě se sice ustálila. Tím důvodem je, že někteří jej přestali jíst, ale jinde jako třeba v Číně a Indii se poptávka zvýšila. Zato poptávka po kuřatech vzrostla. Takže lidé na západě hovězí nahradili kuřaty. Produkce vajec se zvýšila. Produkce mléčného průmyslu mnohonásobně vzrostla. A lidé mají ten pocit, že když si dopřejí bio kvalitu, konzumují 'šťastnou krávu', 'šťastná vajíčka'. Ale taková zvířata neexistují. To je nesmysl. Vajíčka od slepic z volného chovu? Co to znamená? Vezmou slepici z klece a nechají ji běhat ve velké stodole. Stále ji musí zkrátit zobák, krmit hormony... To nefunguje. To je jako říkat: 'Nesouhlasíme s válkou, ale možná kdybychom měli malinkou válku čas od času.' To nedává smysl. Tak to prokazatelně nefunguje.

Navíc to lidi staví před morální dilema: Nevím, jestli je správné zabíjet zvířata, nebo ne. Ale když je zvíře šťastné předtím, než ho zabijeme, pak se nemusím cítit provinile. Ale to není o vině. Lidé se musí naučit dělat svá vlastní rozhodnutí. Ale než uděláte to rozhodnutí, musíte ho dobře zvážit a studovat souvislosti.

Odhlédneme-li od etiky, co zdravotní aspekt. Jídelníček dlouhověkých národů tradičně maso v omezené míře zahrnoval a zahrnuje, jak dokazuje například i studie Westona Price.

Doktor Price studoval izolované kmeny, které žily ve specifických podmínkách. Ale i kdyby jeho zjištění byla zcela platná, koho to dnes zajímá? Nežijeme v roce 1930. Žijeme ve velmi odlišném světě, který má zcela jiné starosti. Tradice je užitečná, když je užitečná. A někdy není. Svého času jsme byli lovci a sběrači, skvělé. Já ale nežiju v jeskyni. Píše se rok 2016 a my se musíme adaptovat současným podmínkám.

Takže je to otázka přežití?

Nepochybně. A tak tomu bylo vždy. Původně lidé nezabíjeli zvířata, protože je to bavilo. Zabíjeli je, aby přežili. Tak je to v pořádku. Ale my už nejsme lovci a sběrači, nežijeme v paleolitu.

A co zdravotní aspekt? Říkáte, že současný člověk s ohledem na náš životní styl nepotřebuje živočišné produkty, aby byl zdravý.

Za posledních 15 let přibylo epidemiologických studií, které sledují, co lidé v moderních společnostech jedí a jaké druhy nemocí mají. Všechny ukazují jedním směrem - musíme přestat využívat zvířata. A dává to smysl i ze spirituálního hlediska. Cokoliv je dobré pro planetu, mělo by být dobré i pro nás. Cokoliv škodí planetě, mělo by škodit i nám.

A co na to říká lékařská komunita?

Ten posun je velký. Vždy tu byla válka, v níž na jedné straně stáli doktoři a na druhé aktivisti. Ale dnes je většina našich doporučení doktory zcela přijímána. Pracoval jsem s řadou sportovců a důvodem, proč se rozhodli pro veganství, bylo, aby zvýšili svoji výkonnost. Omezíte-li spotřebu živočišných potravin, získáte pružnější tkáně.

Nejezte maso a mléčné výrobky, ale zůstaňte člověkem.

Výživových směrů postavených na konzumaci rostlinné stravy přibývá: vedle makrobiotiky je to raw food, veganství... Většinová společnost si ale nadále život bez masa a mléčných neumí představit. Jak je pozitivně motivovat k rostlinné stravě?

Je třeba říct, že nutriční standard mnohých veganů je chudý, nestravují se dobře. Důvodem je to, že nemůžete postavit jídelníček na tom, co nejíte. Musíte mluvit o tom, co jíte. Trochu nešťastná je kombinace raw food a veganství, které jdou často ruku v ruce. Je třeba se vrátit zpátky do kuchyně a znovu se naučit pro sebe jídlo připravovat - z ekonomického, kulturního i zdravotního hlediska je to nezbytné.

Další problém vidím v tom, že spoustu veganů má velmi agresivní názory na lidi, kteří nejsou vegani. Má žena a já souzníme s doktorem Gary Francionem, který píše o právech zvířat. Tento americký právník je striktní vegan, říká, že je to morální otázka a lidé by ji tak měli brát, ale bez dramatu. Jinými slovy: není dobré lidem ukazovat fotky krav jdoucích na porážku. Lidé si musí v debatách zachovat chladnou hlavu.

Právě makrobiotická komunita bývá často v prosazování svých přesvědčeních militantní. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Makrobiotici ve styku v většinovou společností v minulosti nejednali dobře. Znám ale centra, která jsou výjimkou. Jako třeba to v Portugalsku, kde učím párkrát do roka. Mají velmi aktivní komunitu - stovky lidí sem každý týden přicházejí na oběd, pořádají akce pro veřejnost. Kdekoliv v Portugalsku zmíníte makrobiotiku, lidé reagují velmi pozitivně. Někteří aktivisté dělají tu chybu, že na druhé tlačí se svými názory. Jde ale o to jít příkladem a ukázat, že můžete být nejen zdraví a jíst dobře, ale zároveň zůstat člověkem. 

Jídlo nesmí být asociováno s vinou. Jíme to, co jíme, obvykle z emocionálních důvodů. 

Rádi si namlouváme, že je to racionální rozhodnutí. Jídlo je sotva otázka intelektu. Většina lidí jí to, co jí, protože za tím stojí emoce.

... a také zvyk.

A jediná cesta, jak zvyk změníte je, že vytvoříte nový zvyk, který je lepší. Lidé musí vidět, že je to dostupné. Že nevytvářím propast a nevzbuzuji v nich pocit provinilosti. Naopak mám cennou informaci, kterou mohu předat. Ten nejlepší způsob, jak to udělat, je skrz vaření. Se svojí ženou pořádáme lekce vaření a někdy jsou jejich účastníci skeptičtí, ale vždy sní to, co mají na talíři. A většinou jsou mile překvapeni, že jim chutnalo. Říkají: 'Takhle bych jedl, kdyby mi někdo vařil.'

Autor: Veronika Veselá, editorka časopisu Kondice