Prosinec - kdo jsem a kam směřuji?

05.12.2017

Prosinec je nejen posledním měsícem v roce, ale neodmyslitelně k němu patří i vánoční svátky, rodinná setkání a tradice. Ve spojení s Vánocemi se také dodržuje nejvíce různých "tradic" v domácnostech - počínaje nákupem dárků, předvánočním úklidem, pečením, navštěvováním příbuzných, bohatými tabulemi, až po vybírání dovolené a tak trochu nucený odpočinek, ať již pasivní na gauči nebo aktivní na horách.

A jak to tedy s těmi tradicemi a prosincovými svátky vlastně je? Většina ze svátků nám dnes známých má křesťanský původ. Církev je ovšem obvykle přejala z časů pohanských a zpravidla se pokusila pozměnit buď průběh jejich oslav nebo legendu vážící se k jejich vzniku do podoby sobě milé. Že je to pohoršující, nehorázné a nedůstojné? Ale jděte, vždyť my dnes děláme totéž, jen si to neuvědomujeme.

OBDOBÍ PŘÍPRAV NA "NÁVRAT SVĚTLA"

Vezměme si takový advent. Ačkoli se jeho délka v různých zemích a obdobích různí, smysl adventu jako postního období příprav na příchod spasitele, návrat světla, se shoduje. První adventní neděle - železná - byla zasvěcena bdělosti, druhá - bronzová - pokání, třetí - stříbrná - radostnému očekávání a čtvrtá - zlatá - míru a pokoji. Domy se zdobily chvojím, na stůl se kladly věnce a postupně se na nich zapalovaly čtyři svíce.

V dnešní době se s adventní výzdobou začíná v lepším případě začátkem listopadu, v horším někdy uprostřed září, poté co se vyprodají předměty a dárky nezbytně nutné pro zahájení nového školního roku. Chvojí a svíčky samozřejmě neopomineme, věnec si rozhodně opatříme (výjimečně i sami vyrobíme) a pak přidáme vše ostatní: svítící soby, do oken šplhajícího "santaklause", červené ponožky, blikající řetězy, koule a hvězdy.

Kdyby si Aboriginci na Vánoce připínali oranžovou mušli do nosu, nejspíš si ji začneme připínat také. Žijeme přece v době globalizace a tradice z jiných částí světa nás obohacují. 

Naše jmelí, břečťan a další "kouzelné" byliny byly původně symbolem života a plodnosti, přáním lásky, požehnáním, ochranou před čarodějnicemi či zlými duchy. 

Dnes už sice přesně nevíme, proč si je pořizujeme, ale bez nich to prostě není ono.

O nějakém pokání, míru a pokoji před Vánoci nemůže být v současné době ani řeč. Bdíme ovšem poměrně často, abychom to všechno stihli, a radostně očekáváme všechny možné slevy a speciální nabídky. Abychom ale na sebe nebyli zas tak přísní, radost nám obvykle činí také možnost potěšit své blízké a milované. Nebo třeba sebereme odvahu dopřát sami sobě něco, co bychom si běžně nepořídili, a těšíme se, kolik radosti nám to přinese do života. A to rozhodně není málo.

SVÁTEČNÍ SOUVISLOSTI

V předvánočním čase se dříve drželo spousta svátků spojených s obchůzkami. Obcházející postavy měly dvojí roli: trestaly či upozorňovaly na nutnost zbožného života a odměňovaly ty hodné. Ať již to byly bílé Barborky 4. prosince, Mikuláš s doprovodem 5., Ambrož s metlou 7., matičky s dárky 8. nebo Lucie se svíčkami a peroutkou 12. Světce doprovázely nejrůznější maškary, často strašidelné, jindy rozverné, v dřívějších dobách s notnou dávkou sexuální nevázanosti.

V našich časech obchází obvykle pouze Mikuláš se svými novodobými průvodci - čertem a andělem - a rodiče za návštěvu rádi zaplatí penězi. Dříve se koledníkům dostávalo spíše něčeho na zub, případně výslužky v podobě sušeného ovoce, ořechů, pečiva. Tresty vynecháváme úplně, rozjímání a vyprávění často také a dětem cpeme hlavně ty sladkosti, občas ovoce. Radost z nadílky naše ratolesti, zvlášť ty v mladším věku, ovšem mívají stejnou jako dřív.

Na svatého Mikuláše se také tradičně konaly trhy s kořením. Dnes se již od začátku prosince objevují nejrůznější adventní trhy v centrech měst a bohužel i uvnitř nákupních center a galerií. Samozřejmě je to rozumnější - proč mrznout venku. Malinko nám to ale ubírá na té vánoční atmosféře... Při troše štěstí objevíme koření na trzích i dnes, na mnoha místech se navíc začínají preferovat tradiční řemesla, jídlo a horké nápoje před vietnamským zbožím všeho druhu a výprodeji obchodních řetězců.

Na Štědrý večer následovala obchůzka s koledou, zvyk sice méně strašidelný než ostatní, nicméně se stejně nejasným a tajemným původem. Název "koleda" se u Slovanů používal pro označení celých slavností zimního slunovratu, i když oficiálně se jedná o slovo odvozené z latinského "calendae" čili první den měsíce. Pohanští kněží tehdy údajně obcházeli příbytky s požehnáním, křesťanští kněží na tento zvyk navázali, ovšem za svou službu přijímali odměnu - koneckonců - něco jíst museli.

Štěpánská koleda patří k nejdéle zachovaným zvyklostem. Ještě v polovině 20. století obcházely sousedy hlavně děti, dříve i služebné, pastýři a deputátníci. Koleda nebyla jen žádostí o almužnu pro chudé, byla i požehnáním a přáním štěstí a blahobytu pro navštívený dům. Koledníci rozdávali zdobené větvičky jehličnanů symbolizující omlazení a obrození.

I my dnes obcházíme s koledou. Nejprve starší příbuzné s prosbou o přispění na dárky, potom obchody, kde odevzdáváme svůj příspěvek potřebným - výrobcům a prodejcům - výměnou za splnění svých přání a snů. A za možnost obdarovat své blízké. Obvykle také přidáme do kasičky různým charitativním organizacím a spolkům. 

Zvyk obdarovávat totiž zabezpečuje štěstí, zdraví a hojnost nejen příjemci, ale podle starých tradic hlavně dárci.

Podobně je tomu se slavnostním jídlem a pitím. Jíst a pít se o svátcích muselo co nejvíce, protože se tím nejen odstraňovaly případné budoucí rozepře mezi spolustolovníky, ale zajišťoval se i dostatek pro všechny na příští rok. Vánoce jako dobu půstu zavedla až křesťanská církev a prostý lid si vždy našel způsob, jak přísná nařízení obejít. Obřadní pečivo se peklo už v průběhu adventu a na vánočním stole často sloužilo k drobným magickým úkonům a věštění.

SVÁTEČNÍ TABULE

Štědrovečerní večeře sice měla být jídlem postním a jedlo se až po východu večernice, tabule nicméně bývala bohatá a slavnostní. Kladlo se na ni postupně vše, co se v hospodářství vypěstovalo jako prosba o ochranu a hojnost v nadcházejícím období. Každé jídlo mělo zároveň svůj symbolický a rituální význam. Později se večeře smrskla na "pouhých" devět pokrmů, vítali se k ní pocestní, dostalo se i na zvířata, obětovalo se předkům.

Dnes bychom si žádného pocestného k večeři nepřizvali. Slavnostní večeře se často skládá jen z rybí polévky a smaženého kapra s bramborovým salátem doplněného o nějaký ten šlehačkový zákusek. Na předky ale obvykle při jídle vzpomínáme a dodržujeme i mnoho dalších tradic. Jíme ořechy a kompoty, třebaže si je nerozvařujeme a nepřipravujeme na svatého Tomáše 21. prosince. Cukroví si koupíme, dostaneme od babičky, nebo se - ve druhém extrému - předháníme se sousedkami, která bude mít více druhů. O jeho symbolických významech však nemáme ani ponětí.

K výzdobě používáme zelenou, červenou a zlatou a fakt, že zlato léčí, nám dnes postupně potvrzují i vědecké výzkumy. Zapalujeme svíčky, i když pro nás už nesymbolizují ochranný oheň, používáme vonné pryskyřice a tyčinky, aniž bychom jimi vykuřovali svá obydlí na ochranu a zahnání zlých sil. Koledy spíše posloucháme, než zpíváme a jejich rituálním rytmům ani slovům žádný zvláštní význam nepřikládáme. My už prostě nevěříme, že kolem roku musíme rytmicky otočit, aby se nám Slunce vrátilo.

Připíjíme si dobrým vínem nebo likérem, jen si obvykle neuvědomujeme proč. Na sv. Urbana 19. prosince se dříve víno poprvé ochutnávalo jako zralé a na sv. Jana Evangelisty 27. se světilo. Sloužilo pak jako lék, zejména proti bolestem hlavy a krku. Dnes v připíjení pokračujeme hlavně 31. na Silvestra, jehož svátek býval dříve příležitostí k rozjímání nad směřováním vlastního života. Ne že bychom příliš rozjímali, oblíbená novoroční předsevzetí ale na naši snahu o nalezení své životní cesty přece jen ukazují.

Zvyk zdobit vánoční stromeček se rozšířil až v 19. století, původně se spíše na stromky v přírodě věšely obětiny ve formě mašlí a dalších rukodělných ozdob a pod stromky se kladly drobné dárky jako úlitba bohům. My si pod něj klademe dárky navzájem a rozhodně ne jen drobnosti. Potěšitelný je citelný posun od dárků materiálních k dárkům zážitkovým. Mile nepraktická je snaha kupovat stromky v květináči a sázet je potom někam do lesa, kde obvykle rychle zahynou.

ZA ÚROVNÍ HMOTNÉHO

Vánoční tradice dávných lidí obsáhly krom proseb o dostatek a požehnání také rituální zapojení do vesmírných dějů, kontakt s předky a úkony na zajištění ochrany před nepřízní zlých sil. Průchody mezi světy byly otevřené a nebylo radno pokoušet štěstí. Ani pro nás nejsou Vánoce bez rizik, i když nejnověji odborníci tvrdí, že nejvíce sebevražd nepáchají lidé v posledním týdnu před svátky, ale až první den v novém roce.

Přestože dnes tuto skutečnost připisujeme pocitům osamělosti, odcizenosti, stresu a vysokým nárokům na nás kladeným, vidí antroposofická tradice jejich příčinu ve skutečnosti, že poslední adventní týden se člověk má vyrovnat hlavně sám se sebou a to většina z nás rozhodně neumí. Raději si pustíme pohádku v televizi nebo si zajdeme zacvičit, abychom si "vyčistili hlavu".

Že pro nás ten souhrn tradic a jejich dodržování nedopadá zrovna růžově? Ale ne, zas tak hrozné to není. 

Definice pojmu tradice totiž praví, že i když se jedná o přejímání moudrosti předků, musíme si je uzpůsobit svým potřebám a hlavně podle nich žít. 

Jinak se jedná o mrtvý zvyk nebo přežitek neumožňující další vývoj. Udělali jsme, co jsme mohli, vzali jsme si, co šlo, žijeme, jak umíme. Procesem uzpůsobení tradic prochází každá následující generace, uvidí-li tedy naši vnukové a pravnukové, že zběsilé nakupování, přejídání a zbytečné plýtvání v období Vánoc není funkční, prostě od nich upustí, oddělí zrno od plev a vytvoří si a budou žít tradice své. Nejen v prosinci.

Autor: Eva Leňová