Únor – čas na očistu nitra, ale také na zábavu a lásku

08.02.2018

Postavení měsíce v kole roku symbolizuje už jeho název. Že je leden od ledu asi nikoho nepřekvapí. Únor zase označuje situaci, kdy se praskající ledy noří do vod, které je potom odnáší spolu s ostatními typickými atributy zimy, tedy unořují. K tomu, aby zimní sníh a led roztál, ovšem nepostačí první nesmělé předjarní únorové paprsky, na to bude potřeba voda i z druhé strany v podobě deště padajícího seshora.

Sešle nám ho sice Perun, toho ale bude muset nejprve okouzlit svou křehkou krásou bohyně jara Vesna. Až pak se mu hlava zatočí, hromovládná berla vypadne z rukou a poprvé zahřmí. Není náhodou, že se Hromnice dříve řadily k nejdůležitějším svátkům roku. Na velké změny je třeba se dobře připravit a k předním rituálům umožňujícím hlavní přechody v kole roku vždy patří rituály očistné. Je zajímavé, že očista (půst) je tak nějak to jediné, co z průběhu magických dějů v kole roku dnešní člověk vůbec ještě zná. Že by ji skutečně potřeboval?

OČISTA VODOU ZE SVÉHO NITRA

Římská tradice zasvětila očistě celý únor. Druhý měsíc z novodobých dvanácti, vložený před začátek nového roku ve znamení boha zemědělských prací, ochrany polí, zvěře a úrody (klidně i bojem) Marta, je zasvěcen bohu očisty a podsvětí Februovi. O tomto prastarém božstvu etruského původu se toho moc neví. Snad jen to, že byl i bohem smrti, bohatství a přírody jako takové, proto bývá někdy ztotožňován s Faunem a překrývá se s římským Plutem. Pojí se s ním i rys duchovní a sexuální věrnosti (čistoty).

A tady narážíme na druhou složku očisty, dnes vehementně opomíjenou, a tou je vyčištění svého nitra. Poté, co jsme se díky Janusově dvoutvářnosti měli možnost ohlédnout do minulosti, na vše, co jsme vykonali, pohlédnout do budoucnosti, směrem k tomu, co vykonat toužíme, máme s bohem Februem příležitost skutečně porozumět dějům svého života, ponořit se do svého nitra a zjistit, jestli nám nic nebrání a my jsme k uskutečňování svých snů opravdu způsobilí.

Případné nedostatky očistíme opět vodou, tentokrát ze svého nitra. Nad svými činy můžeme totiž zaplakat a je-li to pláč spojený s opravdovým pochopením, odplaví vše, co potřebuje vyčistit. Asi každý dobře ví, jak upřímný pláč uleví, a jak se po něm oči rozjasní. Oči máme konec konců k tomu, abychom se dívali a viděli:

Co je pro mě opravdu důležité? Co a koho ve svém životě chci a co nechci mít? Co je moudré?

Měsíc únor nám tak pomáhá v přístupu do vlastního svědomí, převzetí zodpovědnosti za vlastní život, vyčištění a vyjasnění svých myšlenek, přání, iluzí, směřování, a co je důležité, také vztahů. Vztahů mezilidských, ovšem i vztahů k tomu, co nás přesahuje, obvykle personifikovanému různými božstvy. A tak se počátkem února, na Hromnice, na zem vrací i keltská Bohyně, které svíce v oknech a ohníčky před domy svítí na cestu zpět k lidem.

NA HROMNICE NEJEN O DEN VÍCE

Její návrat se slaví koledou, nošením slaměné panny děvčaty v bílém a splétáním ochranných uzlů a křížů. Bílou barvu mají také první jarní květy a mléko, které začínají dávat ovce po porodu jehňat. Začínají se z něj vyrábět i sýry jako ideální potravina, kterou si člověk může vzít ven, až bude třeba započít s prací v polích. Jinak se nechává hlavně dětem, starým a nemocným. Těm také bohyně jara pomůže svou ochranou a probuzením léčivé moci pramenů a studní.

V době Hromnic se tradičně prováděla první orba spojená s mnoha obřady od úliteb bohům, obětování vajíčka, koláče, chleba, sýra, požehnání pluhu, průvodů mladých dívek až po rituální sexuální praktiky zajišťující zemi plodnost. Všechny tyto obřady se v různých obměnách objevují od Hromnic až po Svatojánskou noc. Snad proto, že jsou tak důležité, ale nejspíš i proto, že v různých zeměpisných polohách dochází k probouzení přírody v různý čas a svůj význam mají jistě i výrazné změny počasí a teplot, k nimž v průběhu známé historie lidstva došlo.

Každý významný přelom v kole času je dobou zprostupnění hranic mezi světy a tedy časem vhodným k věštění, na Hromnice navíc přijímaly čarodějky do svých kruhů nové členky a zesnulí navštěvovali živé. Provádějí se rituály k odehnání zlých duchů, ve světnicích se přemisťují židle a stoly, hýbe se nádobami, na dvoře nadzvedávají vozy, mává se polním nářadím a před vraty se do země (místně do zárubní) zatne sekera. Všude se uklízí a ženy se oblékají do barevných šatů.

DIVADLO O MASOPUSTOVI

Ve slovanském prostoru se svátek Hromnic pojí i s posvátným zvířetem v podobě medvěda, symbolu síly fyzické i sexuální. Medvěd také dodnes zůstává nedílnou součástí masopustních průvodů a karnevalů, stejně jako nevázanost a erotické narážky. Svatá Dorota obejde 6. února domy koledou, sehraje se lidové divadlo, třeba to o Masopustovi, který svými neřestmi musí napravit příliš ctnostný a tudíž i nudný svět, a na tučný čtvrtek se zabije prase, aby se všichni dosyta najedli a po celý rok měli dost sil.

14. února se celosvětově slaví svátek otevřený jaru, mládí a partnerské lásce, svatý Valentýn. Je hezké, že letos vychází právě na masopustní úterý s vyvrcholením rejů a žertíků. Již od neděle se lidé baví, jedí, smějí se a tančí. Za masky se tradičně převlékali jen muži a jejich obchůzka sloužila krom sousedského požehnání také k předání plodivé síly a požehnání ženám, které si v daném roce přály přivést na svět dítě. V úterý o půlnoci zatroubí ponocný na roh, pochová se basa (nebo Bacchus?) a začíná předvelikonoční půst.

CELÝ ÚNOR JE TAK NĚJAK O JÍDLE

Asi aby měl člověk na to zkoumání sebe a světa dostatek sil. V únoru se krom zabíjaček pořádají hony a říká se, že tou dobou ulovení ptáci jsou nejchutnější. Masopustní maškary vybíraly potraviny, maso, obvykle v uzené podobě, se napichovalo na šavle. Tradičním masopustním jídlem jsou ovšem smažené koblihy, šišky, hlavně s povidly a meruňkovou marmeládou, trdelníky, křehké pečivo a boží milosti. Smažilo se na oleji, který byl předchozí měsíc čerstvě vylisovaný, nebo na sádle. To muselo vonět!

Co se vybralo, se snědlo nebo prodalo a peníze se propily. Na popeleční středu, asi k zahájení půstu, se místně jedli slanečci. V některých vesnicích se propíjel "plevel a bodláčí". Těm, kdo se oslav masopustu neúčastnili, se posílala bohatá výslužka. V Čechách zvaná zabijačka a na Moravě šperky. Výslužka většinou obsahovala sekanou, huspeninu, klobásy, jelítka, jitrnice, ovar, škvarky. Popeleční středa se již nesla v přísně postním duchu. Oběd tvořila většinou čočka s vajíčkem, sýr, chléb, vařená krupice nebo pečené brambory.

Únor je ovšem také měsícem, kdy je podle lidových pranostik lepší zůstat doma - staří Keltové tak dokonce tuto roční dobu oficiálně pojmenovali. V čase vlka a velkých bouří se krom vyprávění také dávalo do pořádku hospodářské nářadí a připravovala se první setba: pšenice, žito, ječmen, oves, proso a pohanka, hrách, boby, vikev, čočka a další luštěniny, len, konopí a kopřiva. Začíná se také líhnout drůbež, jejíhož masa a vajec bude lidem potřeba, protože první zemědělské plodiny lze sklízet až koncem května a něco se jíst musí.

OD JUNO K VALENTÝNOVI

Jídelníček nám ovšem výraznou měrou doplňují a obohacují také všechny sušené plody, semínka a oříšky. V této souvislosti je milé, že symbolem svátku zamilovaných, Valentýna, je mandloň a její růžové květy. V našich chladných krajích si zamilovaní ke sklence vína, kterou si připijí, často dávají mandle. A to ani nevědí proč. V dobách římských se v tento čas slavil svátek bohyně Juno, ochránkyně manželství a rodiny, a ženy bývaly obdarovávány květinami. Když ovšem někdo ke květině přidá i mandle, určitě se nebudeme zlobit, že ne, dámy!

Staré anglosaské legendy zase učí, že si kolem 14. února vybírají ptáci své partnery. Někteří na celý život, jiní na jeden rok. Je na nás, z koho si vezmeme příklad. Podobně jako o dalším jaru se otvírajícím svátku, svatého Matěje. 24. února se nejen chodilo v Praze na pouť do Dejvic, ale všude v zemi se vycházelo jen v košilích a bosky do zahrad a sadů. Hospodář tloukl ověnčenou vařečkou - zatím ještě do stromů, hospodyni požehnaly přece maškary - a pak dřeviny hezky pohladil.

Stejně jako děti, které vycházely až navečer, zato ale bosé. A ženu, o tom přece nebudeme pochybovat. Zvlášť, když matějská obleva obvykle trvá až do 8. března, který si dodnes spojujeme s tzv. Dnem žen. A tak můžeme v únoru zaplakat nad svými "hříchy", pobavit se na tancovačce nebo merendě, zamilovaně si hledět do očí nad miskou mandlí, poplácat stromy a nechat se přivinout tím, koho máme nejraději. No není to krásný měsíc?

Autorka: Eva Leňová