Většina lidí se léčí. Odvážní se uzdravují...

08.02.2017

Autor: Milan Hořínek, odborný konzultant v oblasti integrace traumat

Mnoho lidí je nemocných. Klasická léčba často nezabírá, léky nefungují, jak se od nich očekává, a potíže se vracejí. Co s tím?

Nemoc má smysl

Pojďme se podívat na nemoc ne jako na něco, co se stává bez příčiny, ale jako na něco, co má smysl, jako na "biologicky smysluplný proces", jak nemoc označuje Integrativní psychosomatika, diagnostický systém syntetizovaný a dopracovaný z mnoha bio-psycho-sociálních učení. Je to aplikovaný systém přírodních zákonů, založený na biomodulačních procesech.

Ke každé nemoci je potřeba přistupovat specifickým způsobem. Diagnostická práce dle principů Integrativní psychosomatiky dává odpovědi na tyto otázky: Proč máme určitou nemoc? Co ji způsobilo? Jak dlouho bude trvat? V jaké fázi se nachází? Jaké má symptomy? A hlavně: Co máme dělat dál?

Je důležité vědět, že všechno, co se v našem těle děje, řídíme my, a že ke všemu existuje vysvětlitelný důvod. Když pochopíme své biologické pochody, naučíme se naslouchat svému tělu a porozumíme svému podvědomí. Jednoduše řečeno: poznáním sebe sama jsme schopni odstraňovat své nemoci.

Každá nemoc funguje podle vzorce: "začátek, průběh, konec". Aby se v těle rozběhl biologický proces, který nazýváme nemocí, musí situace, která mu předcházela, splňovat určitá kritéria. Spouštěcí událost musí být naprosto nečekaná, člověk, kterého se týká, má pocit, že je na to úplně sám a že událost v tu chvíli nemá žádné řešení, nebo emoční zátěž trvá příliš dlouho. Takovou reakci označujeme jako trauma.

Trauma

Trauma je biologický konflikt, který se odehraje uvnitř, ale projevuje se navenek, a jehož projevem jsou negativní emoce. Lze jej dobře poznat prostřednictvím tělesných pocitů.

Pod pojmem trauma nevnímáme pouze události, které jsou pro jeho vznik zjevné, například sexuální zneužití, úmrtí blízké osoby, autonehoda, fyzické násilí, ale i situace, které nejsou z vnějšího pohledu zcela patrné - například pobyt dítěte v nemocnici bez přítomnosti matky, rozchod s partnerem, komplikovaný porod, nezodpovědný styl života matky během těhotenství, nepřítomnost rodičů v dětství a mnoho podobných situací.

Mnoho lidí říká, že žádné trauma nemá. Ale jsou-li permanentně naštvaní, podráždění, mají trvale špatnou náladu, nespí nebo jsou neustále unaveni, je jisté, že v nich trauma někde dřímá. Jen si ho buď neuvědomují, nebo, a to je častější, si ho nechtějí přiznat. Téměř nikdo však sám neumí rozpoznat, proč se tyto věci dějí, a potřebuje k tomu podporu nezávislého průvodce.

Trauma se projeví synchronně v mozku, v psychice a na orgánu. Člověk se může cítit osamocen, jeho sebeobranný reflex je oslabený a on sám není schopen racionálně a konstruktivně uvažovat. Onemocní. A případně, pokud není schopen své trauma, svou "zátěž" vyřešit či unést, zcela nevědomě předá tuto zátěž svým potomkům.

Nemoc jako proces

Jak nemoc vypadá, popíšeme-li ji jako proces? Před začátkem nemoci jsme ve stavu normálu - cítíme se v pohodě a nemáme žádné obtíže. Pak nastane biologický konflikt - trauma - a onemocníme, tedy nastane stresová fáze. Dojde-li k vyřešení biologického konfliktu (traumatu), nemoc se překlopí ze stresové fáze do fáze hojení. Během fáze hojení nastává kritický bod, tzv. krize hojení, kdy máme pocit, že nemoc neustupuje, naopak se zhoršuje. Může trvat několik hodin, nejvýše den. Vytrváme-li, za určitých podmínek se náš stav zlepší a po čase se navrátí opět do normálu. To je optimální průběh nemoci jako smysluplného biologického procesu.

Na základě principů Integrativní psychosomatiky, která kontextově popisuje stresovou a hojivou fázi a krizi hojení, terapeut umí časově určit, kdy trauma vzniklo a kdy bylo vyřešeno. Čili umí diagnostikovat spouštěcí trauma, přičemž jeho určení bývá velmi přesné. V případě nalezení a vyřešení spouštěcího traumatu se symptomy začnou zmírňovat až do fáze, kdy se obnoví normální činnost orgánu.

Mnoho lidí a ani lékařů zatím bohužel tyto postupy nezná. Většina lékařů jsou výborní diagnostici, řeknou, který orgán je postižený, co je špatně. Umí i třeba odstranit poškozenou tkáň. Ale zpravidla léčí důsledky, nikoli příčiny - a takto léčený pacient se bude potýkat, možná doživotně, s opakujícími se a případně se zhoršujícími problémy, bude duševně i fyzicky vyčerpán. Proto je žádoucí úzká spolupráce lékaře a traumaterapeuta, kdy by lékař určil diagnózu a průběžně kontroloval zdravotní stav, terapeut by zároveň pracoval s klientem a společně by odhalili příčinu potíží (trauma), které by bylo možno nadále ošetřit a integrovat jej. Tím by se dysfunkce orgánu, tedy nemoc, zmírnila, případně zcela ustoupila.

Odvaha - podmínka nutná

Podívat se na svá traumata chce samozřejmě i jistou dávku odvahy a odhodlání. Nejprve kus odvahy uznat vlastní realitu a vytvořit smysluplné změny, a pak další kus odvahy tyto změny přijmout a dlouhodobě realizovat. V neposlední řadě také ustát, ne vždy chápající, reakce okolí.


Teprve odhalením traumatu a kvalifikovanou prací s ním si člověk otvírá cestu ke svobodě a uzdravení a následnému trvalému zdraví. Je třeba začít více si uvědomovat souvislosti zejména mezi pocity těla a vnějšími událostmi. To nám, jako lakmusový papírek, odhalí míru stresové zátěže v běžném životě.

Postupy, které následně navazují na diagnostiku Integrativní psychosomatiky, pracují s pěti nejdůležitějšími aspekty života, které mají vliv na klientovu pohodu a tedy i na jeho zdraví: s vědomou částí (mysl - centrum myšlení neboli rozum), pocity těla (kde, co a jak klient za jakých okolností cítí, a zda je to příjemné či nikoli), emocemi (srdce - centrum emocí), sociálními vztahy (partner, rodiče, děti, nadřízený...) a s životním prostředím klienta. Jde o práci systematickou, která vyžaduje nejen spolupráci klienta, ale i jeho nejbližšího okolí - v průběhu terapie je potřeba zpravidla přizpůsobit také rodinný systém, sociální prostředí, životní styl a výživu tak, aby klient měl pro uzdravení vytvořeny veškeré potřebné podmínky. Celý tento proces se nazývá traumatreatment - práce s traumaty.

Lze tedy shrnout, že čím nemocnější člověk je, tím zanedbanější má trauma či traumata. A čím člověk žije vědoměji, čím více vnímá své pocity a respektuje principy nemocí, tím více je schopen pracovat na řešení situací, které jej negativně ovlivňují, a tím dříve je schopen se uzdravit.