Září - oslavme to spolu

12.09.2017

Konec léta je tradičně dobou oslav. Prostá pravda, že člověk - nebo spíše lidský duch - k životu potřebuje také radost, je platná zcela univerzálně. Dokonce i v dobách nedávno minulých, kdy se u nás potlačoval a zakazoval každý pokus o návrat k tradicím, zvlášť tehdy, když v sobě nesl třeba jen náznak náboženského rozměru, se závěrem léta vesele slavily nejrůznější dožínky, obžínky a vinobraní.

Babí léto veselicím tak nějak přeje. Ještě je teplo, ale už ne takové horko, dny se sice krátí, ale venku se dá příjemně posedět i večer, Perun se vybouřil, srpnové hromy, blesky a kroupy už nehrozí, počasí se umoudřilo. Hlavní část práce dokončena, zásoby na nadcházející neplodné období zajištěny - nebo nezajištěny - je na čase se sejít, ohlédnout, poděkovat, učinit potřebná rozhodnutí, pobavit se a jít zase dál. Ano, takhle nějak totiž tradiční svátky původně vypadaly. Jednalo se o skupinový přechodový rituál a rozhodování o dalším životě společenství, ne jen o příležitost zapít (a zajíst) těžkou dřinu a zlou krev.

Krásným příkladem podobného obřadu mohou být často ještě srpnové dožínky. Ve společnostech se značným podílem zemědělství představuje totiž sklizeň největší zlom v průběhu roku. Nastává doba hojnosti, dočasného nadbytku, ale úrodu je také třeba dobře uskladnit a celkově se nachystat na chladnější období roku. Podoba dožínek se sice místně různí, jisté základní prvky mají ale společné: ozdobení vozu nebo věnce a jeho slavnostní příjezd do vesnice či předání hospodáři, ponechání posledního snopu na poli, obětování části úrody, další obětiny v podobě pečiva, plodů a květů, rituální uvolnění nové sklizně k použití a společná oslava. Pojí se s ní také prosba o zdraví a přízeň počasí, aby byl na zimu zajištěn dostatek.

Na zimu, říkáte si? Vždyť ještě pořádně neskončilo léto. Naši předkové ale znali roční doby jen dvě a tak nejen babí léto, ale i poslední vůz odjíždějící po sklizni z pole nazývaný baba, už odkazoval na Bohyni-Matku-Zem v její zimní podobě stařeny přinášející sice smrt, ale i nezbytně nutný odpočinek a svou schopností zničit umožňující vznik nového života. O tom, jaké úctě se dříve těšila, nás dodnes přesvědčuje značný počet kopců a návrší místně nazývaných "baba" nebo "na babě".

Také člověk byl vnímán jako nedílná součást přírody a prováděním obřadních úkonů se do života většího celku aktivně zapojoval a přebíral za vše, co se kolem něj dělo, svou část zodpovědnosti. Zároveň si ale uvědomoval, jak se celek odráží v jeho životě. Říká se proto, že časný podzim nastaví každému z nás zrcadlo a zeptá se, jak jsme se svým životem letos naložili. Co vzešlo ze semínek a plánů připravovaných přes zimu, zasetých a rozvíjených na jaře, opečovávaných a postupně sklízených v létě? Z kolika plodů se můžeme radovat a kolik si jich dokážeme odložit na neúrodná období?

Babí léto stejně jako začátek podzimu našich životů nás vybídne: 

Zastav se člověče, ohlédni se, zamysli a rozvaž si dobře příští kroky. A pokud jsi snad nestihl, co bylo třeba, tvoje úroda nedozrála a ty ses nezajistil na zimu-stáří, využij posledního okamžiku v kole roku nebo života, kdy ještě máš naději, že to, co započneš, bude před jeho uzavřením úspěšně dokončeno.

V mnoha společnostech se také čas dožínek pokládal za začátek nového roku. (Ve Wikipedii se můžeme dočíst, že lednový začátek roku je údajně odložen o 4 měsíce a vznikl patrně jako lhůta pro zaplacení daní.) Dožínkami ale práce v polích nekončila, v půlce září na ně volně navazuje vinobraní, další ze zemědělských prací provázená velkou spoustou tradic, zvyků a obřadů. A poslední svátek, který se ještě oslavuje pod širým nebem. Samotné vinobraní bylo vždy podobně jako žně společnou prací sousedů a po sklizni se také víno společně zpracovávalo. Ve chmelařských oblastech znali zase "dočesnou" a i tato tradice vesele žije dodnes.

Začátkem podzimu se také hojně slaví hody nebo místně posvícení, k těm nejoblíbenějším jistě patří svatováclavské, které se svým datem zřejmě snažily mírně překrýt pohanské oslavy podzimní rovnodennosti. O těch se toho v našich krajích mnoho neví, můžeme si ale celkem snadno odvodit, že se výrazně nelišily od slavností u jiných národů, například dnes znovu populárních údajně nejstarších obyvatel Evropy - Keltů. Jejich účelem bylo opět poděkování za úrodu, v tomto případě ovšem již tak zvanou druhou sklizeň a její posvěcení. Zvyk žehnat plodům a bylinám sloužícím k jídlu se nám přes křesťanství dochoval na svátek Nanebevzetí Panny Marie, kdy i dnešní kostely připomínají starověké chrámy a pobývat v nich je pro člověka opravdová radost.

Důležitým rysem prováděných obřadů pro společenství vždy bylo také uzavření daného období, posílení rodové a místní pospolitosti, často nechyběla věštba budoucnosti a oslovení nehmotných sil. Obřadní pokrmy podávané a svěcené u příležitosti jednotlivých svátků byly potraviny dozrávající a sklízené v daný čas.

Důležitým znakem podzimu a svátků podzimní rovnodennosti je například jablko, svým tvarem připomínající slunce, svými semínky symbol nikdy nekončícího cyklu života. Ze semínek mohou ale nové stromky vyrůst a nové plody dávat jen v případě, že jablko utrhneme a sníme zralé. Zralost je dalším z důležitých aspektů začátku podzimu přírodního i podzimu lidského života. Nejspíš jste si ovšem také všimli, že dnes už se spíše než o zralosti hovoří o krizi středního věku.

Jenomže ta nastává pouze tehdy, když nám po zastavení se, ohlédnutí po prožitém a vyhodnocení, jak se nám v tom našem životě doposud vedlo, vychází pocit zklamání, nespokojenosti se sebou i životem, touha toho ještě hodně stihnout a dokázat a třeba i strach z nedostatku. Ano, částečně nás k těmto pocitům vede kult mládí a diktát podávání špičkových výkonů dnešní civilizace. Hlavně nezapomeňte, že musíte být pružní, přizpůsobiví a zvládat sedm věcí najednou. S úsměvem, elegancí a ve slušivém oblečení, prosím. Ale částečně si za to můžeme sami.

Nenaučili jsme se, co je v životě důležité, a místo umírněnosti v životě se stále za něčím ženeme. Nenaučili jsme se trpělivosti. Trpělivost a pokora bývaly v minulosti vysoce ctěny. Je třeba trpělivě vyčkat, dokud plody neuzrají, umět dobře rozpoznat, kdy nastal ten správný okamžik pro jejich sklizeň, a s pokorou přijmout, že občas nebývá taková, jak jsme si přáli nebo očekávali. Že to platí i v přeneseném smyslu, nemusíme snad nikoho přesvědčovat. Co za paseku dokáže způsobit vynikající informace sdělená v okamžik, který ještě neuzrál, jsme asi v životě zažili všichni. 

Naše domácí tradice také často přirovnává člověka k sadu. 

Aby jeho plody druhým chutnaly a byly k užitku, musí umět vyčkat jejich zralosti, vyřadit všechny zkažené, sebrat jen ty dobré a o ty se potom také řádně starat. Aby, až začneme ve stáří usychat, z nás byla sice vrásčitá, ale zato slaďoučká a sytě zbarvená křížala.

To stejné se ale týká i zralosti a plodů doslovně. Lidé v minulosti věděli, že nezralé plodiny způsobují nemoci. Rozhodnutí o zahájení sklizně patřilo k nejdůležitějším v jejich životech, činili ho jen ti nejzkušenější, nejdůvěryhodnější a často bylo činěno skupinově. Každý z nás umí totiž dobře poznat, je-li například ovoce zralé. Poznáme to zrakem podle barvy, čichem podle vůně, hmatem podle konzistence a zralé plody i jinak chutnají. Svých dobrých tradic se ale nedržíme, plody vesele sklízíme nezralé a nezralé je také kupujeme a jíme. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z dnešních nemocí je vyvoláno jedením nezralého jídla.

Velká učitelka a zástupkyně té nejlepší evropské tradice v oboru výživy a léčení svatá Hildegarda přirovnává měsíc září k břichu člověka. Tam se díky ohni našich útrob uvaří vše, co sníme, dokončí vše nezbytné, to dobré se nashromáždí a využije, vše nepotřebné se oddělí a přes střeva vyloučí. Abychom si břicho nepřetěžovali, potravu dobře strávili, měli bychom se krom nezralého vyhýbat i většího množství studené a syrové stravy, přičemž míru si musí určit každý sám podle své konstituce, zdraví a potřeb. No a září svým teplým počasím také ještě stihne leccos doladit při dozrávání úrody, odebrat plodům nadbytek šťáv, které by mohly škodit a trpělivým předá ovoce zralé a dobře stravitelné a skvěle výživné.

Stravitelnost jídla si jinak člověk zajišťuje vhodnou úpravou a nejpozději po sklizni se lidé také vraceli k dobrému domácímu vaření a do jídelníčku se znovu zařazovalo maso. Obřadní porážka obvykle společně vykrmeného zvířete také nedílně patřila k oslavám úrody. Podzimní rovnodenností začínaly rovněž tradiční lovy a hony. V minulosti bylo maso přijímáno s vděčností a užíváno s radostí kdykoli bylo k dispozici. Skutečnost, že jeden tvor dává svůj život jinému, aby se tento mohl dále rozvíjet, byla přijímána jako přirozená součást běhu kola života.

Abychom se ale dobře vyživili, musíme se z jídla umět také radovat a neméně důležitou výživu pro nás představuje i blízkost jiných lidí, jejich zájem, láska, přátelství, možnost podělit se s nimi o své radosti i trápení. Třeba u příležitosti společné oslavy završení úrodné části roku.

Autor: Eva Leňová