Otevíráme se, nasloucháme, sdílíme

Autor: Eva Leňová

Společnost, v níž žijeme, bývá - krom mnoha jiných názvů - označována za učící se společnost. Tato její charakteristika naznačuje, co je pro ni dnes důležité, a co je zejména důležité pro její (potažmo naši) budoucnost. Chceme-li, aby společnost, lidstvo, lidé a my sami prospívali, aby se nám dobře vedlo, abychom si uměli připravit budoucnost, jakou si přejeme, potřebujeme se neustále vzdělávat a být schopni se průběžně přizpůsobovat novým podmínkám.


Vzdělávání znamená učit se poznávat - svět, jevy, souvislosti, sebe sama i to, co nás všechny přesahuje. Na poznávání ovšem musí navázat schopnost jednat, žít společně s ostatními a být. Být člověkem, být inteligentní bytostí vyžaduje otevřenost bytí. Naučit se vidět, naslouchat, měnit se. Staré přísloví praví, že jen blb nemění své názory - hloupí lidé se uzavírají v tom, čemu se naučili, čemu věří, v tom, co bylo. Přítomnost je jiná, ta se neustále proměňuje. Podmínkou pro život je právě tento proces přeměn, řečeno moderním jazykem otevřenost systému.


NEDOGMATIČNOST

Otevřený systém je systém, v němž probíhá výměna látek, energie, resp. informací s okolím, tj. s dalšími, jej obklopujícími, systémy. Otevřený společenský systém se neuzavírá prostředí, ale vyvíjí se v souhře s ním. Výměna látek a energie se nazývá otevřený termodynamický systém, jehož typickým příkladem je živý organismus.

Máme-li zůstat tímto živým, otevřeným systémem, nesmíme ustrnout. Musíme být schopni pohybu, mít oči otevřené, být tolerantní, nestranní a zároveň "čitelní" pro ostatní. I kdybychom dosáhli značného poznání a byli o své pravdě opravdu přesvědčeni, nesmí se z ní pro nás stát dogma. Každé setkání s ostatními, každá výměna s naším prostředím a okolím, nám vždy znovu přináší možnost učit se, posouvat a rozvíjet dál. Názory ostatních, včetně případné kritiky našich závěrů, jsou vítanou příležitostí podívat se na věci z jiného úhlu, dobrou inspirací k zamyšlení, ohlednutí a vykročení vpřed.

ODEVZDÁNÍ SE

V oblasti managementu je poslední dobou velmi oblíbený model učících se organizací. Jeden z předních autorů tohoto směru, Peter Senge, je definuje jako "organizace, kde lidé postupně zlepšují své schopnosti dosáhnout požadovaných výsledků...kde se lidé ustavičně učí, jak se učit spolu s ostatními...kde lidé postupně objevují, jak se podílet na vytváření reality a jak ji mohou měnit".

Krásná definice, co říkáte. Nejsem to já, není to teorie, které věřím nebo výživový směr, jehož jsem zastáncem, není to naše společnost, není to žádný systém. Je to o vzájemnosti, odevzdání se, zapojení a osobním zaujetí či aktivitě. Je to prostě o společném objevování a měnění naší reality.


NASLOUCHÁNÍ TĚLU/LIDEM/PŘÍRODĚ/BOHU

A chceme-li poznávat, objevovat a měnit, musíme umět naslouchat. Naslouchat, vidět, cítit. Ztišit se a zklidnit, rozhlédnout se kolem, podívat do sebe a vnímat. Naše tělo má vrozenou vnitřní moudrost a ví, co potřebuje. Pokud jsme unavení, není nic přirozenějšího, než si lehnout. Proč si dávat kávu, energetické nápoje nebo jiné povzbuzující prostředky. Svět se nezboří, když to, co jsme měli v plánu dnes, teď, uděláme až za chvíli, zítra nebo někdy jindy. Je třeba se naučit být k sobě laskavější a také umět si rozvrhnout čas a síly.

Budeme-li naslouchat lidem, i oni nám mohou poradit, navést nás a podržet, když potřebujeme něco změnit nebo se někam posunout. V nejhorším případě nám mohou sloužit jako odstrašující případ nebo - abychom byli i na ně laskavější - jako příklad, z něhož se umíme poučit. Určitě znáte někoho ve svém okolí, kdo se kvůli své těžké životní situaci přejídá nebo bere antidepresiva. A zřejmě jste si už také všimli, jak se jeho stav postupně neustále zhoršuje, přibývají další a další zdravotní a životní komplikace, a on nebo ona se pořád motá v kruhu nezodpovězených otázek. Jistě to nikomu nepřejeme, ale bývá těžké poradit nebo pomoci. Nicméně aspoň si tak ujasníme, že tohle pro nás není. Tudy naše cesta nevede.


My se budeme snažit rozhlížet kolem sebe a vidět. Příroda nám krásně ukazuje, že každý čas sebou nese něco jiného. V létě jsou dny delší, více slunce, potřebujeme méně spát a víc nás baví chodit mezi lidi. V zimě si raději zalezeme pod peřinu, budeme také potřebovat něco vydatnějšího k jídlu, abychom si doplnili energii a hlavně teplo, ale zase mám dostatek času se ohlédnout, vyhodnotit, co se stalo a naplánovat si, co bude. A protože nejsme Maruška, nebudeme si v lednu ani kupovat jahody. Ty nám přece nepřinesou nic dobrého - jako její maceše a sestrám.

Poznání sebe, světa a přírodních zákonitostí nás neomylně přivede k uvědomění, že existuje něco, co nás všechny přesahuje. Obvykle se tomu v našich krajích říká bůh, ale ve skutečnosti je jedno, jak si tuto všemocnou tvořivou a věčnou sílu nazveme. Je ovšem třeba umět ji objevovat a také respektovat. Ne, on či ona nečeká, že budeme hodní a poslušní. Ale svým působením ve všem a skrze všechno včetně nás samých nám ukazuje, jak se věci mají, kde hledat odpovědi, klid, mír a konec konců i zdraví.


SPOLEČENSKOST - SPOLEČENSKÝ ASPEKT JÍDLA/SPOLEČENSKÉ A OBČANSKÉ AKTIVITY

Zdravý člověk, který si uvědomuje význam celku a souvislosti života i společnosti - třeba té učící se - se bude také jako člen společnosti angažovat. Protože za změny reality jsme zodpovědní všichni a k jakékoli změně dochází teprve v okamžiku či bodě zlomu, což znamená, že množství jednotek či jedinců, kteří se nějakým směrem pohnuli, překročí určitý počet. Ti ostatní pak už "musí", jinak by šli proti proudu. A taky "se vezou", protože cestu jim prošlapali druzí. Ale budeme-li všichni čekat, až to udělají druzí, těžko se něčeho dočkáme.

Otevřený systém či učící se společnost a jedinec v ní samozřejmě vyhledává a přijímá příležitosti k vzájemným setkáním, výměnám a interakci. Není snad krásnější, přirozenější a lidštější příležitost pobýt s ostatními, než společné jídlo. Na význam jídla jako společenského rituálu se v poslední době bohužel pozapomnělo. Je pochopitelné, že pro společnost, kterou z větší části tvoří nukleární rodiny, osamělí dospělí a senioři, případně rodiče samoživitelé, se jejich styl života stal normou, tedy "normální". Ale všimli jste si, oč lépe vám chutná, když si posedíte s pár přáteli a nezapomenete u toho vypnout televizi nebo hlasitou hudbu, abyste se slyšeli. Ano, z jídla je pak často spíše diskuzní kroužek a mnoho lidí si ani nevšimne, co to vlastně jedli. Ale přesto odcházejí nasyceni. Nasyceni potravou, informacemi a hlavně lidskou vzájemností.

SDÍLENÍ/KOMUNIKACE

Pro toho, kdo je otevřený, živý, kdo se stále učí a vyvíjí, je komunikace a sídlení s ostatními naprosto přirozené. Každý z nás je jiný, každý toho má tolik, čím může ostatní obohatit. Častokrát nás i náhodně zaslechnutá poznámka člověka, jehož ani neznáme, zachrání od problémů. I kdyby to mělo být jen zbytečné čekání na tramvaj, jejíž trasa byla právě změněna. A my tuto informaci nezapomeneme komunikovat dál, aby ani ostatní nečekali zbytečně.

Komunikace znamená spojování a předávání, možnost domluvy. Když jsou lidé ochotni a schopni se na věcech domlouvat, automaticky mění situaci svou i ostatních k lepšímu. A tím se vracíme zpět k vytoužené, lepší a šťastné budoucnosti, kterou si jistě přejeme všichni pro sebe, své děti, všechny ostatní i naši planetu.